Long time | Five Nights at Freddy's
V rukou držíc plyšáka z pizzerie jsem stála v telefonní budce a nadšeně si vyměňovala slova a věty s osobou na druhém konci drátu. Můj malý synek stál za mnou a poslušně čekal, dokud nedotelefonuju. Ale můj hovor se stále natahoval a natahoval... Po jeho skončení jsem pohlédla za sebe a úlekem upustila plyšáka.
Můj syn byl pryč.
Rozhlédla jsem se doleva, doprava... nikde nebyl. Zavolala jsem jeho jméno. Vykročila jsem směrem, kterému jsem doteď stála zády, ostražitě se rozhlížela a vyptávala se náhodných kolemjdoucích, zda ho neviděli.
Bohužel ne.
Stále ve mě převládal pocit, že ho najdu, že nemusím vyšilovat a panikařit, protože kdykoliv, kdy se takhle zaběhl, jsem ho našla. Avšak s přibývajícími minutami jsem měla stále větší strach, pociťovala jsem větší nejistotu...
Proč jen jsem na něj nedávala větší pozor; proč jen jsem ho nechala za sebou?
Mé hledání se vleklo už hodinu, a já nebyla schopná synka najít. Vsadila bych se, že jsem prošla každý kout v parku několikrát, zeptala se každého, koho jsem tam potkala... Mohla bych začít nadzvedávat kameny a dívat se pod ně, že?
Posadila jsem se na lavičku a chytila svou tvář, po které se začaly kutálet slzy plné obav, do dlaní. Za chvíli jsem se plně rozplakala, tvář ani dlaně na sobě neměly suché místo. Vytáhla jsem z kapsy roztržený, už předtím posmrkaný zmuchlaný papírový kapesník a vysmrkala se do něj znovu, poté jsem hlavu založila zpátky do dlaní.
Nikdo si nedokáže představit, jaké to je, když váš maličký uzlíček štěstí, který už několik krásných let vychováváte, najednou zmizí a nikde není. Za roky si k němu vybudujete pevný vztah... Když ho najednou ztratíte, cítíte se mizerně, bez špetky úsměvu na tváři jen chodíte tam a sem, pokud zrovna nemáte oči od slz a nesedíte s hlavou zabořenou do rukou, nebo v o něco lepším případě, do polštáře.
Byla jsem... anebo stále jsem?
Jsem neskutečně nepozorná a sebestředná matka... Ignorujíc svou malou ratolest... A za své chování podle čísi vůle teď musím trpět... Kde jen může být? Schovává se přede mnou můj malý synek? Nebo si prostě někam zašel, neznámo kam, ať si ho maminka najde? Anebo... anebo se mu právě teď děje něco... opravdu zlého?
Tu poslední myšlenku jsem se pokusila rychle vyhnat z hlavy, avšak stále tam utkvívala. Jestli někdo ubližuje mému synkovi...
Se slzami rozostřenýma očima jsem se zvedla z lavičky a rozhlédla se okolo sebe. Nemůžu dopustit, aby někdo ubližoval mému synkovi... Nesmím... Nikomu nic neudělal...
Byla jsem v ten okamžik naprosto zaslepená vztekem, ale zároveň pocitem viny a smutkem, a věděla jsem, že tyhle tři věci mě budou navždycky v noci probouzet ze spánku...
Už to byly dvě hodiny a já svého synka nemohla najít. Teď už jsem stoprocentně věděla, že je tu něco hodně špatně a že mám velký důvod k obavám. Nevím proč, ale prostě jsem to věděla. A doufala jsem v to, že pokud ne já, tak se tomu, kdo mému synkovi cokoliv udělal, pomstí. Nebo že někdo pomstí mě...
Po polovině třetí hodiny balancoval můj stav vědomí mezi pátráním a celkovým šílenstvím. Událost, která se mi stala, mě teď naprosto skličovala, měla jsem pocit, že se okolí přibližuje a snaží se mě sevřít a vymáčknout ze mě duši. Potřebovala jsem se uklidnit a zhluboka nadechnout, jenže... teď nebylo jak...
Stávala se ze mě loutka, loutka mé vlastní mysli, a pokud bych takhle bezcílně pokračovala dál, můžu si být jistá, že zcela zešílím.
Měla bych spíš hledat dál, hledat a najít ho... dokud nebude pozdě...
Ale stálé nezdary mě natolik vyčerpávaly, že jsem ani nebyla schopná zaměřit myšlenky na něco určitého, už mě ani nenapadalo, kam by mohl jít, přicházelo mi to jako věčnost od chvíle, co jsem ho neviděla... I když to byly jen necelé tři hodiny. V přesvědčení, že mu určitě někdo něco udělal, jsem klesla zpátky na nějakou lavičku a mělce, přerývavě dýchala.
Doteď jsem se snažila synka najít sama, jenže už mi postupem času došlo, že sama ho prostě nenajdu, a tak jsem uchopila do ruky telefon a vytočila číslo policie. A ani jim jsem se nedovedla pořádně svěřit se svým problémem a požádat o pomoc, měla jsem natolik velký strach, že ani mluvit jsem nedovedla. Klepaly se mi ruce, stále jsem myslela na to, co s ním asi je, zda... zda je naživu, zda se mi vrátí, a zda nebudu muset jen prázdně žít bez něj. Bez jeho sladkých očiček a roztomilého úsměvu... Stále mám ten jeho radostný výraz před očima, sice rozmazaný, ale stále je tam. A stále to bolí... Zabíjí mě to. Ten důvod, to, proč se tohle všechno děje, celou mě to zhola zabíjí. Důvod, proč je můj synek právě teď možná v ohrožení života, anebo i po smrti.
Ale pokud tomu je tak... Tak je to spravedlivé? Nebo oprávněné? Nesmí být! Tohleto se stát prostě nesmí... Ráda bych si takto temné myšlenky odpustila, avšak vyčerpanost mi nedovolovala myslet si na věci, na které jsem myslet chtěla. Občas jako kdybych byla v přesvědčení, že se mu vskutku něco stalo, i když to nemusí být pravda... Vůbec jsem neměla potuchy, co se mému dítěti stalo, ale ty nejzlejší možnosti se mi vybavovaly jako nejpravděpodobnější... zžíraly mou mysl ještě dál...
Synku... p-pokud se stalo něco špatného... o-odpusť mi to... Přála bych si, abych mohla být s tebou... Už je to dlouho, co jsme se neviděli... Vím, že už se mi nemůžeš vrátit... Že jsem tě díky své nepozornosti navždy ztratila... Budu na tebe navždy vzpomínat... Jenom prosím...
Odpusť...
Už je to víc jak týden, co jsem ho nespatřila. Policie prohlásila případ za stále otevřený, ale já si mohu být jistá, že ho nespatřím... už nikdy...
Od onoho dne prosedávám každý večer nad sklenicemi tvrdého alkoholu a snažím se vymazat si z mysli bolestné vzpomínky. Občas to na krátkou chvíli i zafunguje... Avšak návrat zpátky do reality je o to bolestivější.
Jediná má připomínka mého syna je plyšový medvěd z jedné pizzerie, kde jsme před tím, než se ztratil, byli. Napadlo si mě... Jako upomínku na něj zajít do oné restaurace... sama...
A když jsem tam tak seděla na židli za stolem a pojídala pizzu, zvedla jsem oči k oněm robotům, kteří tancovali a zpívali na pódiu, obzvlášť jsem se zaměřila na hnědého medvěda, který ke mě stál nyní zády. A když na mě otočil hlavu a mě se naskytl pohled do jeho očí...
Nevím, zda to byla iluze, halucinace, nebo jen únava, ale najednou... mi něco projelo před očima...
Bylo to to, co se stalo s mým synkem...
Mezitím, co jsem ho hledala, zašel zpátky do téhle pizzerie a sledoval tam mezi hromadou ostatních dětí zpívající roboty. Moc dobře vím, že když jsem tam byla já, tak tam on nebyl... A právě jsem našla i vysvětlení. Nebyl jen v téhle místnosti, chodil i skrz jiné, někde byl s haldou dětí a s nimi tam byl robot ve tvaru obrovské červené lišky, jinde s pěti ostatními dětmi stál a nechával medvěda, aby je obdaroval jídlem... Pak byli zase ve hlavní místnosti, poté chodil jako ocásek za tím medvědem, který přenášel dorty, a dávali je spolu ostatním dětem, které se zdály nakonec omnoho šťastnější...
Nakonec ho medvěd, Freddy se myslím jmenoval, dovedl do místnosti, ve které byly další čtyři děti. Zavřely se dveře.
Z obleku medvěda vylezl jakýsi vysoký chlap, a než se kdokoliv nadál, zavraždil prvního z pěti dětí. A pak následovali další, až nakonec můj synek. Viděla jsem dost... Byla jsem v naprostém šoku a měla jsem i strach. Na druhou stranu už jsem nebyla v takové nejistotě, ale i tak, je něco takového... uspokojivé?
K tomu všemu jsem nevěděla, jestli je to, co se stalo, pravda, nebo ne. Ale...
Mohu si být jistá tím, že po téhle události to šlo víc z kopce, než kdy předtím. Plně jsem věděla, že pomalu přicházím o rozum. Už jsem neřešila, co bude dál, můj synek je mrtvý. Už ho nic vrátit zpátky nemůže, a to byl bod, kterému jsem odmítala věřit.
Ona největší událost se stala ne příliš dlouho poté. Zase na stejném místě, v pizzerii. Tam jsem přišla o rozum úplně... A s tím i pomalu o život...
Mé tělo přestalo fungovat a jen tam nehybně leželo. Ale můj rozum, má duše, to se jen tak nerozplynulo do okolí. Ne.
Byl mi tu nablízku jeden robot, jeden takový... odlišný od ostatních. A to se stalo cílem mých duševních ostatků. Má mysl obepnula animatronika nazývaného ❝Marionette❞, naprosto se do něj zapletla a... prakticky jej posedla.
A já stále věděla, co se stalo s mým synkem, a taky to, kde se nachází. A bylo mi umožněno tam nakonec dojít.
Pohlédla jsem na těla pěti mrtvých dětí. Chtělo to... chtělo to nenechat je jen tak zmizet. Přinesla jsem čtyři masky, a každou z nich jsem položila k jednomu dítěti. Kromě mého syna.
Nad ním jsem se sehla a pokusila se mu dát na čelo poslední polibek.
Když jsem zvedla hlavu, stáli okolo mě a synka čtyři roboti. Freddy, Bonnie, Chica a Foxy. Všichni čtyři se chystali vyjít z místnosti, avšak na něco čekali.
Odstoupila jsem od malého tělíčka, a pak jsem mohla jen sledovat, jak jej Freddy bere do náruče a vychází s ním z místnosti, míříc do další. Zpoza futer jsem sledovala, co se bude dít.
Byl tam další animatronik, ale tenhle byl, jak to říct... prázdný. Osamocený. Jiný, než jsou teď všichni ostatní.
A ten byl za okamžik osídlen poslední duší zemřelého člověka na půdě této pizzerie, alespoň za posledních pár dní.
Splnilo se mi to, co jsem si přála.
Mohu být stále se svým synkem. Nakonec jsem ho prakticky ani neztratila.
Jenom by asi nikdo neměl vědět, že jsem jeho matka, hlavně ne on sám...
Nevím, jestli mi odpustí za to, že mohu za jeho smrt...
Komentáře
Okomentovat