X - záloha - zalogha

K napsání tohoto článku mě inspiroval  příspěvek od Ami , ve kterém hodlá kreslit několik postav podle base. A tak... mě napadlo se taky zapojit, se svou novou postavou. Představuji vám Werdaish. Tato bytost zatím nemá přesně určený druh či původ, a vytvořila jsem ji za účelem nějak přesouvat svou bolest a trápení do někoho dalšího, abych to nemusela všechno držet v sobě. Fiktivní postava je na toto vcelku ideální i guess.  Takže, abych popsala, co z obrázku možná není poznat: Má vínové vlasy. Na vrchu hlavy bývají často zapletené do nějaké copánkové korunky, ale to není nějakou nutností. Vlasy má dlouhé pod lopatky. Z hlavy jí raší rohy, které se stáčí dopředu a vzhůru. Mají hnědofialovou barvu. Pod svým levým okem má symbol (hrubě načrtnutý vedle postavy, ve skutečnosti má být mnohem symetričtější ale fuck it), který má připomínat vážku (ale fakt jenom zdánlivě, protože je to fakt jenom veprostřed trojúhelníček v barvě jejích vlasů (původně myšleno jako krystal v kůži, ale j...

Tato fanfikce se se mnou táhne už strašně dlouho. Původní nápad nevznikl dlouho poté, co jsem si založila svůj Creepypasta blog v březnu 2015. Takových téměř dvacet dní po založení blogu vyšel první díl příběhu a rychle nabíral na oblíbenosti. Nápad jsem dostala kdysi dávno, mezi datem založení starého blogu a datem vydání prvního dílu, když jsem si na google obrázcích vyhledávala lidské verze animatroniků z Five Nights at Freddy's. Považovala jsem to za kravinku a psala jsem to hlavně proto, že to bavilo mě - a světe div se, začalo to nesmírně bavit i čtenáře. Dlouho nesla fanfikce jen název FNAF 2 FF, a až někdy okolo roku 2016 jsem vymyslela jednoduchý název "They can't know...", což mi nyní nepřijde gramaticky správně. Hlavní postava se jmenovala Maiya Meo a vytvořila jsem její jméno pomocí generátoru japonských jmen, protože takové názvy jsem cpala skoro do každé postavy, jen si vzpomeňte na Izumi. Její vlasy byly čistě růžové a často chodila oblékaná v černém tr...

https://www.youtube.com/watch?v=6Ck9NFNOQbo Project Masked

Složky. Všechno, v čem jsem kdy pracovala, byly složky. Nikam tenhle nápad nezapadá? K ničemu se nehodí? Zahodit! Není to tam potřeba! A přesně toho se nyní potřebuji zbavit. Je hrozně krásný mít ve věcech pořádek. Roztřídit si, co kam patří. Právě v tomhle momentě se setkávají dvě složky mé mysli, jedna naprosto chaotická a druhá nesmírně pořádná, a hádají se o tom, kdo vskutku jsem. Tohle mě často zanechává mimořádně zmatenou ze sebe samotné, zrovna jako další paradox, protiklad - obrovská představivost plus má snaha ji omezovat. Začala jsem všechno třídit do složek. Proč se tohle spustilo? Řekněme, že byl rok 2015 a já se pustila do Creepypasta fandomu. Moje představivost byla strašně otevřená všemu a působila tak komplexně, tak... geniálně, a s každým dnem jsem mohla přicházet s inovací za inovací. Jenže kámen úrazu nastal tehdy, kdy jsem ji začala omezovat. Kdy jsem ji začala házet do složek. Je dost možné, že mnozí z vás jste se s tímhle setkali zrovna tak. Vaše mysl může mít seb...

Miluju písničky. Nejenom jejich poslouchání, ale taky i zpívání. Většinou patří mezi moje nejoblíbenější od Taylor Swift, Lady Gagy a dalších slavných zpěvaček. Nicméně se mi před čtyřmi lety stalo něco, co mou lásku k písničkám zničilo... a to trvale. Byla jsem studentkou na Junction City High School (Teď jsem zrovna na K-State University) a měla jsem tam kamarádku. Její jméno bylo Sadie. Sadie byla nádherná dívka. Její dlouhé, vlnité vlasy měly zlatavou barvu s černými konečky, oči jí zelenošedě zářily a uši měla takové špičaté, jako elfí. Vždycky byla ke mně milá. Znaly jsme se od druhé třídy, a od té doby jsme byli velkými přáteli. Sadie uměla nádherně zpívat, jejím velkým snem bylo stát se popovou superstar. Sadie a já jsme byli šikanovány pár let poté, co jsme se poznaly, ale kolem 7. ročníku nás ostatní přeci jen přijali mezi sebe. Taky mě zvala na přenocovačky, filmy a další zábavné věci pro teenagery. Téměř pokaždé, co jsem k ní přišla, jsem ji zaslechla zpívat od Lady Gagy ❝A...

Nevím, zda si někdo z vás pamatuje na doby, kdy jsem byla "nepatrnou" překladatelkou Creepypasty na blogu https://kingdom-of-creepypasta.blog.cz/, ale pokud tu někdo takový je a ten blog ho bavil, byla bych ráda, aby zbystřil své smysly, protože přináším revoluční zprávu! Může za to hlavně ProjectMasked a jeho vůle číst Creepypasty na youtube. Nejen že jsem mu dala přístup ke všem svým překladům z tehdejších dob, dokonce jsem mu i nabídla, že případně přeložím něco nového. A tak mě napadlo... Kdysi jsem na tom blogu napsala článek, že odstraňuji překlady, protože je přeložil někdo jiný. Snažila jsem se být tak vstřícná vůči ostatním, že jsem nedbala na sebe. Well, fuck it. Tento blog rozhodně nepatří mezi ostatní Creepypasta blogy a nehodlám se tu zapojovat do fandomu tak, jako kdysi. Nebudu svou práci zbytečně zahazovat jen proto, abych udělala cestu někomu jinému, obzvlášť pokud se stejného respektu nedočkám nazpět.  Já si chci svůj blog dělat podle svýho. Jde tu hlavně o t...

Před týdnem, po několika letech života mimo rodinu, jsem se konečně vrátil zpátky. Co jsem dělal, kdo jsem a proč jsem byl tam, kde jsem byl, není důležité a nemá to žádné velké spojitosti s tím, co se mi stalo. Můj soukromý život ani není něco, co by mohlo někoho zajímat. A taky bych mohl zmínit, že jsem se nikdy předtím nebál pavouků, dokonce jsem si jich ani nevšímal. Bylo mi jedno, jestli byli za nábytkem, anebo někde venku.  Chtěl bych vám teď povyprávět o tom, čím jsem si prošel, a že to, co jsem začal cítit, není obyčejný strach z pavouků. Je to něco víc, něco mnohem víc, než strach, něco na způsob arachnofobie. Odteď mám důvod se jich bát.  Ráno toho dne bylo obyčejné; řekněme, že taková rutina. Byl jsem ve svém domě a jen málokdy jsem vycházel ven, jen v případě nákupů nebo návštěv u přátel. Bydlel jsem na vesnici, kde můj život nebyl tak zábavný, ale na druhou stranu jsem měl na rozdíl od mého bývalého života v rušném městě klid. Měl jsem v plánu tento den strávit ...

Odmalička zbožňuji motýly. Už jako dítě jsem si hrála na motýlí vílu a obdivovala krásu těchto něžných, okřídlených bytostí. Jsou prostě něčím nádherným, něčím naprosto překrásným, tak něžným, křehkým, a pomíjivým. Nedávno jsem procházela kolem sousedovic keře, který je pokaždé obletován přímo smečkou motýlů, povětšinou jde o babočky paví oko. Vždy se na to koukám s naprostým úžasem.  A náhle spatřím, jak keř obletuje tato nádhera.  Otakárek ovocný. Docela mě tíží se k tomuto přiznat, ale chytila jsem jej do hrsti a o pár kroků dál jsem jej vypustila ve svém pokoji. Čistě z důvodu několika málo fotek. Vzápětí jsem jej hodlala pustit zpět, což jsem také udělala.  Ale s fotografiemi obsahující tuto nádheru jsem spokojenější, než bych kdy mohla být s fotkou motýla. Říkám vám, že oproti ostatním babočkám, které keřík obletovaly, je prostě obrovský. A naprosto nádherný. Beztak měl nejraději záclony. Byly nejblíže oknům, tudíž se není čemu divit. Však já mu slibovala, že jej pu...